Týden s panem Dokonalým
(2017)
Týden s panem Dokonalým je novelou složenou ze čtrnácti kapitol vyprávěných nejprve z pohledu hlavní hrdinky knihy a poté jejích mužských protějšků. Popisuje zážitky osmadvacetileté prodavačky v koupelnovém studiu Terezy Vránové, která čtenářům vypráví o tom, jak se seznámila se sedmi různými muži. Ti by mohli, ale také nemuseli splňovat její ideál, vysněného pana Dokonalého. Dopadne to s některým z nich pro Terezu opravdu dobře? Nebo bude mít každé z oněch sedmi setkání pro ni jiný význam?
Novelu jsem dokončil na jaře 2017 a nabízím ji k vydání nakladatelstvím - v případě zájmu o vydání mě můžete kontaktovat na adrese curfew@seznam.cz
Ukázka z textu:
Úterní (Tereza)
Úterní ráno začalo zážitkem, který mě profackoval jak uklízečka mokrým hadrem. Úterý je prý ostatně dnem, kdy se podle statistik celosvětově stává nejvíc sebevražd: já jsem měla hned při příchodu do práce chuť to číslo vylepšit.
Výlohu naší firmy totiž zdobil sytě rudý sprejovaný nápis, co písmeno to půl metru na výšku. A hlavní ozdobou toho nápisu bylo moje jméno.
TEREZKO CHCI TĚ A TY TO VÍŠ! ILJ!
Nebylo pochyb, že adresátkou duchaplného milostného vzkazu jsem já. A stejně tak jsem neměla nejmenších pochyby o tom, kdo je jeho autorem.
Samozřejmě Seb.
Sebastian Kouřimský, bezkonkurenční potrhlík devátého ročníku v době, kdy já byla v osmičce. Ostatní kluci mu říkali nejdřív Basty a potom Falko, protože tak se jmenoval létající pes v Nekonečném příběhu, tom německém pohádkovém filmu, který jsme milovali jako děti. Jeho hlavním hrdinou byl kouzelně exoticky Bastien.
Náš český (Se)bastian nebyl kouzelný, zato měl uši jak plácačky, a tak vycházel základní školu jako Falko. Úplně mimo nebyl, ale zrovna myslitel taky ne, takže sbíral čtverky na vysvědčení stejně snadno, jako já dvojky. Legendou se stal hlavně proto, že se klidně porval i se staršíma klukama z vedlejšího učňáku. Jednou na něho byli tři, na střídačku mlátili zuřícího, ale bezmocného Seba u zídky, co vedla podél školy. Já šla zrovna z odpolední hodiny domácích prací a nachomýtla se k nejlepšímu.
„Dělá vám to dobře?“ zaječela jsem na ně rozhořčeným hlasem puberťačky, která je nad podobné věci povznesena. Tři budoucí automechanici se na mě podívali a jeden z nich se ušklíbl. „Polib si prdel,“ doporučil mi, pak zasadil Sebovi poslední ránu a společně s kolegy se odporoučel.
Seb tam tehdy zůstal, seděl opřený o zídku a z nosu mu crčela krev. Půjčila jsem mu kapesník, on mě za to doprovodil domů, a ačkoli jsem mu hned - na svůj věk velmi rozumně - řekla, že chodit s ním v žádném případě nehodlám, měl pro mně už vždycky slabost. Z valentýnek, které jsem bezpečně poznávala, protože mi kromě Seba nikdo žádnou neposlal, ale jeho podivná láska vystupňovala až k potížím se zákonem.
Ze vzpomínek mě vrátil do reality šéf, který se vyřítil ze dveří koupelnového studia jak fretka z nory. V ruce držel mobil a rozzuřeně jím střídavě mířil na mě a na nápis.
„Já toho mám dost! Fakticky dost! Kdo si kurva myslí, že je?!?“
Bylo evidentní, že ani on nepotřebuje nápovědu, čí rukou vzkaz s podivným podpisem ILJ vznikl. Jen jsem moc nechápala, co chtěl Seb tím pseudonymem vlastně vyjádřit.
„Volali jste policajty?“ povzdechla jsem si a opřela se rezignovaně o nejbližší auto.
„Samozřejmě že jsem volal policajty,“ běsnil šéf. „Jenže na stopadesátosmičce mě poslali do prdele, prý nemám blokovat tísňovou linku kvůli sprejerovi, když stačí zavolat měšťáky!“
Kysele jsem se ušklíbla. Bylo jasné, že to tak nenechal.
„Takže jsem to tak nenechal a zavolal Vráťovi. Ten je tam všecky zprcal na tři doby,“ pokračoval šéf k očekávané pointě.
Vráťa byl okresní policejní ředitel a šéfův známý. Takže přijedou hezky státní. „A můžou si pro toho kreténa rovnou dojít, nemají to daleko,“ dodal pomstychtivě šéf.
Seb skutečně bydlel jen o pár ulic dál.
„Hele, mě to fakt mrzí,“ zaúpěla jsem a byla to vlastně pravda. Šéf sice umí být blbec, ale takový hajzl není. Jestli mě vyrazí, lepší místo neseženu a od prvního se můžu jít pást.
Majitel našeho koupelnového studia jen mávl rukou a zapálil si camelku.
„Přece ti nebudu vyčítat, že se na tebe věší nějaký magor! Ale toho zmetka by měli konečně zavřít, nebo mu rozkopu ksicht na kousíčky a nahážu rybám z mostu!“
Bylo těžké nezačít se smát, ale v dané situaci se to opravdu nehodilo. Potíž byla v tom, že zatímco šéf byl podsaditý páprda, Seba už stihly příslušné orgány zbavit svobody hned dvakrát a vyrostl z něho šlachovitý dlouhán. Ze šéfa by nejspíš hravě udělal pět malých do zavařovačky.
„Už jsou tady,“ kývla jsem na policejní auto, které se v poklidném tempu zhouplo v zatáčce na konci ulice.
„To je dost!“ zavrčel šéf. Patrně si představoval, že kvůli němu hlídka zapne majáček a přiřítí se smykem jako Kobra 11. Na druhou stranu, posledně ho Sebova cihla ve výloze přišla na dvacet litrů, které z pojišťovny dostával půl roku, takže jsem se jeho rozhořčení nedivila.
Co ale prokristapána znamená podpis ILJ?
Z policejního auta vystoupila černovlasá dívenka asi o deset let mladší než já a s nosánkem tak nahoru, že ji do něho muselo občas pršet. Od volantu potom docela sympatický blonďák, který se na rozdíl od parťačky aspoň pokusil o salutování.
„Tak co se tu vlastně stalo?“ položil pak tradiční otázku, jako by scéna sama o sobě nemluvila jasnou řečí. Však taky šéf jenom bezmocně rozhodil rukama.
Uniformovaná hlídka si vyslechla jeho, pak mě, blonďák skepticky pokýval hlavou, zapsal si všechno podstatné včetně Sebovy adresy, vysílačkou vyzval kohosi, ať mu nasprejovanou výlohu přijede vyfotit, a upozornil šéfa, že to bude chvilku trvat, aby prozatím na nápisu nic neměnil.
„No já to teda rozhodně čistit nebudu!“ zatvrdil se oslovený.
Blonďák pokrčil rameny a ukázal na mě.
„Slečno Vránová, vás bychom si na chvilku vzali s sebou, jestli by to šlo. K podání vysvětlení a taky případné konfrontaci.“
Šéf skučel, jako by beze mě musel zavřít krám, ale dvojka v uniformách byla neoblomná, takže se jelo na služebnu.
Černovláska zmizela někde v útrobách budovy, blonďák mi dvorně přinesl kafe z automatu a pak začal vyťukávat do obstarožního počítače.
„Už jste někdy s panem Kouřimským měla vážnější potíže?“ zajímalo ho.
Připomněla jsem incident s cihlou, který mu u firmy ve stručnosti popsal šéf.
„Jasně, ale teď mám na mysli spíš vás osobně,“ namítl a pootočil se v kancelářské židli na kolečkách. Bez čepice ještě vynikly jeho slámově blond vlasy, krom toho měl světlounké chmýří i na tvářích. Žádný prvoplánový fešák to ovšem nebyl, maličko orlí nos a vypoulené oči. Tak šest bodů z deseti.
„Osobně mi ještě nikdy nic nerozbil ani neposprejoval,“ pokrčila jsem rameny.
„Takže většinou to spíš odnesou ti, o kterých si myslí, že s nimi něco máte,“ usmál se spokojeně.
Bezva.
„Mně to teda moc legrační nepřipadá,“ odsekla jsem. „Ta výloha minule stála celkem balík a fakticky si nejsem jistá, jestli mi to tentokrát šéf nestrhne z výplaty.“
Policajt se ani nezamračil, ani znovu nezasmál. Střízlivě si mě změřil a pohledem se na chvilku vrátil k obrazovce počítače.
„Proč to podle vás udělal tentokrát?“ zeptal se pak.
„Už jsem vám to přece řekla. Platonicky a vášnivě mě miluje.“
„Tyhle dva výrazy ale nejdou moc dohromady,“ namítl automaticky a hned se nad tou civilní poznámkou zarazil.
Tentokrát jsem se zasmála já. „To máte pravdu. Je vidět, že máte asi o maličko víc rozumu než on.“
Zasmál se taky a získal první plusový bod.
„Znáte se dlouho?“
„Myslíte se Sebem?“ Převyprávěla jsem mu historii našeho pseudovztahu od rvačky před učňákem až po cihlu ve výloze. „Za co dvakrát skončil v base, to vám nejspíš už prozradil váš policejní kompjútr, ne?“
Pokrčil rameny. „Vloupačky do aut. Klasika. Mně jde spíš o to, jestli tohle jeho jednání náhodou nenaplňuje znaky trestného činu nevhodného obtěžování osoby opačného pohlaví. Zkrátka, jestli nechcete podat trestní oznámení vy sama?“
Mluvil jak trestní zákoník, to se muselo nechat.
„Víte co?“ zeptala jsem se ho unaveně a on hned bezelstně zavrtěl hlavou. „Nechte to plavat, jo? Z tohohle bude mít Seb už tak průser. Já ho znám, o moje zdraví se bát nemusíte. Aspoň o to fyzické.“
„Mně šlo ale právě o to duševní,“ pousmál se. „To asi není nic příjemného, číst si o sobě na zdech, ne?“
„Proč myslíte?“ vrátila jsem mu ironii, kterou jsem vycítila v jeho hlase. „O vás už někdo někam napsal, že vás miluje?“
Zasmál se naprosto upřímně a znovu zavrtěl hlavou.
Na stole zazvonil telefon.
„Vodička, slyším“ ohlásil se blonďák jak v nejpitomější televizní kriminálce a já vyprskla smíchy.
Zkoumavě si mě prohlížel, zatímco poslouchal někoho na druhém konci, a pak položil sluchátko. „Je to tady u nás samá legrace, co?“ zeptal se, ale neznělo to naštvaně. I jemu trochu cukal koutek.
„Já se omlouvám,“ řekla jsem nejapně a pak se rozesmála znovu.
On se nesmál, ale usmál, pak si protřel dlaní obličej a nakonec řekl: „Toho vašeho Romea už kolegové vezou. Seděl doma a nejspíš čekal, až ho sebereme, aby tu jeho parádu nějakým nedopatřením nepřišili někomu jinému. Co?“
Líp bych to neřekla. Vypadalo to, jako by znal Seba dýl než já.
„Takže se ten trouba rovnou přiznal,“ povzdechla jsem si.
„Přesně tak,“ pochmurně pokýval blonďák Vodička, jehož policejní hodnost jsem mohla jen hádat z prýmek uniformy. „Každopádně, pro vás to tím pro dnešek končí, my už si to s ním sepíšeme. Vás si případně zavolají k soudu, pokud bude váš pan majitel žádat náhradu škody a pokud se nevyrovnají jinak.“
U soudu jsem byla už posledně, náhradu škody šéfovi přiznali a dodneška neviděl ani korunu. Že by se i tentokrát hodlal pustit zákoutími české justice, jsem nepovažovala za pravděpodobné.
„A co bude s ním?“ zvedla jsem se ze židle.
„Myslíte pana Kouřimského?“
„Myslím Seba,“ zasmála jsem se. „Pan Kouřimský mu asi za celý jeho život říkali jenom… no prostě mi to k němu nesedí.“
Přešel moje zaváhání bez mrknutí oka.
„No tak toho vašeho Seba samozřejmě po sepsání protokolu pustíme domů,“ pokrčil pak rameny. „Škoda je sice vyšší, než aby z toho byl jenom přestupek, ale na vazbu to pochopitelně není, i s jeho rejstříkem těžko dostane víc než podmínku. Můžete si s ním zajít na kafe a rozmluvit mu, aby o vás psal do výloh, jak vás miluje,“ zasmál se.
Byl mi nakonec doopravdy sympatický, i když jsem vlastně vůbec neuměla říct proč. Na světlovlasé chlapy netrpím a na nosáče už vůbec ne. S tímhle mi ale přišlo, že jsme na stejné vlnové délce.
„Jen pro úplnost, nepsal, že mě miluje, ale že mě chce a že to vím,“ namítla jsem proto škádlivě už skoro u dveří a s rukou pomalu na klice.
Policajt Vodička se ale poprvé za celou dobu naší krátké známosti začal od srdce nahlas smát.
„Myslíte?“
To mě zmátlo a přinutilo ruku z kliky stáhnout.
„Umím snad číst, ne?“
Blonďák v uniformě si mě vychutnával, asi proto, že jsme od oficialit přešli k normálním řečem. Nedalo se říct, že by mu to slušelo míň, spíš naopak.
„Když umíte číst, tak vás určitě napadlo, co znamená ta zkratka na konci, nebo ne?“
Zkratka? Záhadný podpis ILJ? A pak mi to najednou docvaklo.
Ten blbec Seb! Z angličtiny samozřejmě propadal.
„Máte bod, tohle mi nedošlo,“ přiznala jsem sportovně porážku.
Pokrčil najednou maličko rozpačitě rameny. „Měl jsem výhodu v tom, že jsme si s bývalou přítelkyní psávali tuhle zkratku v esemeskách taky. Akorát teda místo jéčka správně, s ypsilonem na konci,“ zasmál se.
Poslední záhada objasněna, byl čas odejít. Najednou se mi ale nechtělo a měla jsem pocit, že stejně to vidí i sympatický detektiv Vodička. Tak jsem to zkusila na rovinu. „Heleďte, jestli už je ta přítelkyně teda doopravdy bývalá… nepozval byste mě třeba někdy na lepší kafe, než je tohle kelímkové?“
„Já kafe moc nepiju,“ zaváhal, ale když viděl můj zklamaný obličej, rozesmál se znovu. „Ale ne, tak to není. Já prostě kafe nemusím. Takže vás zvu na víno, na večeři nebo třeba na ranní plavání do kryťáku, to už je jedno. Vyberte si.“
„Vyberte si něco vy, telefon už na mě máte,“ ušklíbla jsem se a hodila hlavou k protokolu, který mu vylézal z tiskárny. „A mimochodem, já jsem Tereza,“ prohodila jsem mezi dveřmi.
Zasmál se a ještě než jsem stihla zavřít, stihl odpovědět. „V tom případě já jsem zase Milan.“
Nic exotického, ovšem aktuální zkušenost se Sebem praví, že čím exotičtější jméno, tím exotičtější zážitky. A já jsem momentálně toužila spíš po klidu.
Koho by ovšem napadlo, že podání vysvětlení na policejní služebně může skončit seznámením s docela fajn chlapem?
Úterní (Milan)
Pracovat jako policajt na malém městě je samo o sobě peklo. Když vám ale přibude na oddělení posila, která má místo kalhot sukně, trojky prsa, černé vlasy a vy s ní musíte sloužit hlídky v jednom autě, tak je to peklo, očistec a nakonec i trochu nebe v jednom.
Ale popořádku.
Předně se vám všichni od rána do večera pochechtávají za zády, vytahují obočí a lišácky mrkají. A i takoví, které považujete za kamarády, se ob týden nepokrytě zeptají: „Tak co, jaká je?“
Vy samozřejmě děláte hloupého a tážete se, o kom a čem to mluví, i když to víte naprosto přesně.
Mluví o nové kolegyni, kterou sem přeložili odněkud z Prahy, je jí jednadvacet, vypadá, že by mohla z fleku natáčet porno a na rozdíl od jiných by si tím asi slušně vydělala. Strážmistryně Alena.
To, co všechny na oddělení zajímá nejvíc, je samozřejmě fakt, jestli už jsem s ní spal.
Ne že bych byl jediný, s kým tráví služby, ale přímo na oddělení se souložení ve službě jaksi nepředpokládá, přinejmenším z nedostatku vyhovujících prostor. V autě pak jezdí šichty jen se ženáči, z nichž dva mají navíc před důchodem.
Já jsem naopak na ráně. Svobodný, frčkama o tři hodnosti výš a říká se, že na mě ženské letí.
Říká.
Pokud bych měl odpovědět po pravdě, musel bych přiznat, že jsem s Alenou už spal. Vlastně s ní od jisté doby souložím naprosto pravidelně, přestože jsem v tom nevinně. Jenže odepřít sex takhle hezké holce bych asi nedokázal, i kdyby byla jinak normální - možná že bych po ní nakonec vystartoval sám.
Tady ovšem stihla hned při druhé službě vystartovat ona po mně - a to způsobem, který mě celkem odrovnal.
„Dneska je ale vedro, co?“ prohodila, povolila si kravatu a rozepnula košili tak, že to odporovalo nejen služebnímu řádu, ale i zákonům v půlce zemí světa.
Něco jsem zamumlal, protože venku bylo maximálně dvacet stupňů, Alena ale měla svou vlastní teplotu.
„Líbí se ti moje nohy?“ zeptala se a vyhrnula si sukni.
Byl jsem za volantem rudý jak rak, protože jsme právě projížděli náměstím a mně připadalo, že musí každý kolemjdoucí vidět, o čem se bavíme.
„Vy máte ze mě strach, pane praporčíku?“ zasmála se Alena a já nevěřil vlastním uším. Kruci, vždyť je o deset let mladší než já, tak proč polykám naprázdno a málem jsem srazil skupinu študáků na přechodu?
„Nejdete na to trochu moc hopem?“ zmohl jsem se konečně. Moc přesvědčivě to ale nevyznělo.
„Když já jsem na blonďáky vysazená,“ ušklíbla se a asi, aby to prokázala i činy, vyzula si boty a pomalu začala rolovat punčocháče. Došlo mi, že jestli nezajedu rychle někam stranou, je schopná všeho.
Byla.
Než jsem se dostal ke slovu, měla jen spodní prádlo, a než mi došlo, že slova tady nic nezmůžou, byl jsem na zádech a ona si dělala, co se jí zachtělo.
V takové situaci už se málokterý chlap brání sexu za použití povolených hmatů, chvatů a donucovacích prostředků, jak musíme šroubovaně psát do protokolů. Mě nic takového ani nenapadlo, jen jsem se modlil, aby zrovna nešel kolem nějaký rybář.
„Můžeš do mě,“ šeptala svůdně a přestože jsem nic podobného riskovat nehodlal, málem jsem to přání hned v ten moment vyplnil.
Prostě to uměla.
„Doufám že to zůstane mezi náma,“ prohodil jsem opatrně, když bylo po všem a čekal jsem, až si dozapíná všechny knoflíčky. Zasmála se a neřekla nic, takže jsem si mohl myslet cokoli.
Naštěstí si to pro sebe nechala, ovšem jenom proto, aby se za pár dní situace opakovala. Vzhledem k předchozím zkušenostem jsem zvolil od začátku bezpečnou trasu a navíc byl večer, strach jsem ale stejně měl: zavánělo to průserem. Jestli si nás nějaký strejda se psem vyfotí na procházce mobilem, letíme oba.
O to víc mě to samozřejmě rajcovalo a Alenu nejspíš taky.
Brzo to zašlo tak daleko, že si zvykla chodit ke mně domů. Na jednu stranu se mi ulevilo, spát s kolegyní ve volném čase služební zákon nezapovídá, na stranu druhou, s Alenou bylo těžké pořízení.
„Co z toho vlastně máš?“ zeptal jsem se jí, když odpadla na druhou půlku postele a slastně si zapálila.
„Z čeho?“ odfrkla nechápavě.
„No ze mě. Z našeho... vztahu.“
Zasmála se svým přezíravým způsobem a pak mě uzemnila.
„Ale Milánku, my spolu přece žádný vztah nemáme. My si spolu jen tak občas zašukáme.“
Otázka tudíž zněla, co z toho mám já. Samozřejmě krom toho, že si občas dobře zašukám. Trvalo to dva měsíce, a zatímco ona brala naše společné noci jako pravidelné návštěvy v restauraci, já si začal nebezpečně zvykat i na to málo, co mi krom sexu dopřála.
„Nechoď ještě,“ škemral jsem, když se po dvou hodinách zvedla, že ještě něco má. Bylo to ponižující, mně ale dělalo dobře, když vedle mě ležela: mladá, opálená a dokonale suverénní. Jakmile zmizela a sotva řekla ahoj, rázem jsem se cítil jak použitá vložka.
„Když zůstaneš, uvařím ti něco dobrého,“ navrhoval jsem a ona se smála, vytáhla zpod peřiny nádherně dlouhé nohy a dráždivě nadřazeným způsobem mě lehounce kopala nártem do zad. „Tak ale padej, šmudlíku. A ať se to dá jíst, jinak příště nepřijedu vůbec.“
A já doopravdy šel, protože jsem nechtěl, aby šla ona.
Přitom na mě totálně kašlala. Jenže když nemáte nikoho, vezmete zavděk skoro čímkoli, pokud nechcete být sami. A to já nechtěl.
„Už tě ty ženské nějak zmáhají,“ smáli se kolegové v práci, když jsem civěl do monitoru, na kterém běžel spořič. Měli za to, že mám harém, já si přitom do bytu vodil jednu, zato čím dál rozmazlenější a náročnější.
„Popros,“ nařizovala mi, když jsem se naklonil, že jí dám pusu. „Asi se na tebe vykašlu, nestojí to poslední dobou za nic,“ peskovala mě, když se jí nepodařilo užít si to v posteli podle jejích představ. „Tys nic neuvařil?“ divila se vyčítavě, když milostivě přikráčela jen v kalhotkách k ledničce, nádherné tělo nasvícené jen kuchyňskou zářivkou.
Omotala si mě kolem prstu: tedy kolem prstu vlastně tak docela ne, ačkoli ty měla sexy taky.
Když jsem si ráno dával na kryťáku obvyklých dvacet bazénů, přemýšlel jsem, kolik jiných chlapů asi má. Ptal jsem se jí stokrát a reagovala podle nálady: někdy to neuznala hodno odpovědi, jindy se ušklíbla a vyjmenovala tři jména, s jejichž nositeli spala tenhle týden. Mohla to být pravda a mohla klidně kecat.
Zato si zvykla kontrolovat mi mobil. „Abys mi šmudlíku náhodou nebyl nevěrný,“ vysvětlila a brala si ho, kdy se jí zachtělo.
Protestoval jsem, ale usadila mě. „Jestli se ti to nelíbí, tak se balím a jdu. A ty už mě nikdy, ale doopravdy nikdy takhle neuvidíš,“ vyhrožovala úplně nahá na bleděmodrém prostěradle po rodičích a já za nic na světě nechtěl, aby to tak dopadlo, takže jsem pokrčil rameny a nechal ji, ať se mi hrabe v esemeskách od rodičů, bráchy i kamarádů. Obvykle ji to stejně rychle omrzelo.
„Kdybys aspoň nebyl takový trouba,“ odhodila mobil opovržlivě a zdálo se, že ji vlastně mrzí, když žádnou konkurenci nenašla.
Mě ale žádná jiná nezajímala. Alena stačila zabrat všechen čas, který jsem dřív věnoval přemýšlení o ženských, pokusům o seznámení i případným krátkodobým vztahům. Byla v tomhle směru dokonale všenaplňující.
„Moc se na mě radši nevaž,“ řekla mi jedno ráno, když zůstala výjimečně přes noc, jako by mi tím prokazovala milost: po půlhodinovém přemlouvání a důkazu věrnosti, který vypadal tak, že jsem jí líbal nohy jako nějaké sultánce, zatímco ona seděla na posteli a užívala si to.
„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se.
Stála v koupelně a pročesávala si černé vlasy. V zrcadle jsem jí viděl do tváře, ale její výraz byl prázdný.
„Aby sis nemyslel, že nám to takhle bude fungovat věčně,“ opáčila trpělivě a konečně vyšla z koupelny, takže jsem tam mohl já. Nechtělo se mi. Přestože se mi tenhle rozhovor nelíbil, najednou jsem stál o to, aby pokračoval.
„Tobě se nelíbí, jak to mezi náma funguje?“ namítl jsem.
Zasmála se jako vždycky, tím pohrdavým způsobem znamenajícím otázku: Co ty o tom, chlapečku, víš?
Potisící mě napadlo, jak je možné, že má nade mnou navrch, ačkoli je o tolik mladší. V některých ohledech a vztazích zkrátka věk nehraje roli. Kdyby mi bylo jednadvacet a jí deset, vypadalo by to nejspíš úplně stejně. Ta představa mě pokaždé dost vyděsila.
„Milane, přece ti musí být jasné, že se do tebe nikdy nemůžu doopravdy zamilovat, ne?“ řekla nezvykle smířlivě. Dokonce ani nepoužila zdrobnělinu, kterou ze mě jindy dělala pitomce hned na začátku věty.
Chvilku jsem mlčel. Chápavě se pousmála a pak ukázala palcem na dveře koupelny.
Když jsem si tam čistil zuby, přemýšlel jsem, proč ve vztazích musí fungovat nepřímá úměra. Proč všechna ta závaží, která naházíte na svou stranu v bláhové naději, že vám zajistí lásku o stejné hmotnosti, nevystřelí na té opačné straně vaše šance do nebes, ale naopak srazí dolů.
Asi proto, že vztahy s ženskýma nefungují podle fyzikálních zákonů.
Ta její věta mi ale ležela v hlavě celé dopoledne, a když nás poslali řešit poničenou výlohu koupelnového studia, tančila mi v hlavě se stejnou urputností, s jakou asi musel ten pitomec sprejovat zamilovaný nápis pro jakousi Terezu.
„To bude pěkný opruz,“ pronesla kysele Alena, když jsem operačnímu potvrdil, že si to bereme. Já jsem přemýšlel, jestli její ranní věta znamenala, že večer už nepřijde. A pokud přijde, jestli si vezme stejné kalhotky, které jsem jí včera stahoval jen za pomoci zubů a s rukama za zády, protože si to tak zrovna v tu chvíli přála.
Povzdechl jsem si a vystoupil z auta.
Před výlohou stál rozzuřený majitel a s ním na první pohled nevýrazná, trochu baculatá tmavovláska. Docela pěkné oči, stačil jsem si všimnout, naznačil salutování a zaregistroval, jak Alena vedle mě pohrdavě sykla. Ti dva to naštěstí neslyšeli.
Poslechli jsme si celou anabázi a při pohledu na nešťastnou brunetku jsem se najednou přistihl, že se pobaveně usmívám. Začínala mi být sympatická. Představila se jako „Vránová Tereza“ a samozřejmě jsem ji musel naložit, abychom to měli s kým sepsat.
Cestou jsem přímo fyzicky cítil, jak Alena vedle mě přemýšlí, ale neměl jsem představu, o čem. Pak někam zmizela a sepsání protokolu jako obvykle zbylo na mě.
Na mě a docela sympatickou Terezu.
Když jsme začali probírat jejího ctitele s pohádkovou přezdívkou Falko, napadlo mě, že jde vlastně o podobného magora, jako jsem já.
„Můžete s ním zajít na kafe a rozmluvit mu, aby o vás psal do výloh, jak vás miluje,“ navrhl jsem pak, když už odcházela.
„Nepsal přece, že mě miluje,“ odsekla nechápavě ode dveří a mně došlo, že ona prostě tu nasprejovanou anglickou zkratku ILJ - v podání toho idiotského ctitele psanou jako I Love jou - kvůli chybě v posledním písmeni vůbec nepochopila.
„S bývalou přítelkyní jsme si ji v esemeskách psávali taky,“ zalhal jsem a ona pookřála, jako by ta zmínka na všechno vrhala úplně jiné světlo.
Ve skutečnosti jsem se podepisoval ILY zásadně já, a pochopitelně pouze ve zprávách pro Alenu. Možná že po dnešku skutečně bývalou... co vlastně?
„Nepozval byste mě teda někdy na kafe?“ zeptala se ale Vránová Tereza a já se nejdřív samozřejmě lekl, protože...
Nakonec proč ne?
Kvůli Aleně?
Kvůli dnešnímu ránu?
A tak jsme si to rande předběžně domluvili.
Jen abych to zvládl večer před Alenou v posteli utajit, napadlo mě, jakmile za se brunetkou zavřely dveře.
Pokud samozřejmě ještě přijde.
