Rozchod ve čtyřech (povídka, 2014)

 
Povídku o dvou partnerských dvojicích na letním zájezdu k moři do Bulharska jsem napsal na podzim 2014 jako první cenu pro vítězku fotografické soutěže mého autorského webu. Tou se stala Veronika Vavrušová a mohla si tak nadiktovat její konkrétní zadání. Povídka o dělce cca 8.000 slov měla mít veselý děj a šťastný konec, hlavní postavy nést jména Veronika, Roman, Lucka a Tonda, a v povídce měla zaznít následující slova: sex, orgasmus, jídlo, spánek, pivo, milenci, pošta, most, kniha, pes, noc, hrad, louka, kaktus, láska, sanitka, cigareta a večeře.


Věnováno tedy s poděkováním Veronice V. :)

    I.

„Neříkej mi Lucy!“
Kdybyste si pokaždé, kdy mi tohle Lucka řekla, odškrtli jednoho padlého v bitvě na Bílé hoře, už by vám došli. A to prosím my historici odhadujeme, že tam přišlo o život až deset tisíc lidí. Lucka prostě nemá ráda, když jí říkám Lucy. Já to naopak zbožňuju. Lucy In The Sky With Diamonds od Beatles. Takže jí na to pokaždé řeknu totéž.
„Promiň, Lucy“.
Roman s Veronikou se smějí, Lucka to trochu kysele strpí a já přemýšlím, jak asi dopadne tenhle zájezd. Do Bulharska jsme se sice oficiálně vypravili na srpnový last minute, já mám ale ještě jeden cíl, o kterém nikdo nic netuší. Jedu se k moři s nejspíš Luckou rozejít.
Možná vám připadá, že jednatřicetiletý středoškolský učitel dějepisu by měl najít lepší cestu, jak ukončit tři a půl roku trvající vztah. Jenže mně se zatím žádnou lepší cestu najít nepovedlo.
„Lucy? Got the right pussy!“ ozývá se ze zadního sedadla Veronika, jako obvykle bez souvislosti, což mě jako obvykle irituje. Pracuje jako reklamní textařka neboli copywriterka a slogany jí prý naskakují samy. I v angličtině.
„Jen jestli,“ podotýká škodolibě Roman, který řídí první půlku cesty. Na mě, nepochopitelně vzhledem k tomu, že autem jezdím nerad a blbě, zbyla ta druhá: složitější a ještě k tomu nad ránem.
„Co jen jestli?“ ptá se ho hned naivně Lucka, protože angličtinu moc neovládá. I to mě na ní trochu štve. Mimo jiné.
„No jestli ji máš pro Tondu tu pravou,“ otáčí se Roman pobaveně od volantu šikmo na mou přítelkyni a schválně klade důraz na to lechtivé zájmeno.
Já, abych aspoň něco udělal, se pro změnu otáčím křížem na jeho lásku. Veronice to v růžovoučkých šortkách a bílém nátělníku nesmírně sluší, zatímco moje Lucka mi najednou připadá poněkud tuctová.
„Pussy je totiž anglický výraz pro orgán, kterým může žena u mužů hodně zabodovat,“ pokračuje zlomyslně Roman. Sice prodává autobaterie, ale jazyky jakž takž umí, a tak může machrovat. Na Lucku.
Na svou vlastní holku ne, a ta, vědoma si odvěkého spojenectví žen proti mužům, ho taky okamžitě zchladí. „Zato nevím o žádném orgánu, kterým by mohli muži zabodovat u nás. Ty konkrétně teda určitě ne.“
Lucka se na ni vděčně usměje, na mě v téhle praštěné konverzaci nezbývá nic. Naštěstí Veronika obrací list.
„Kolikatery máš plavky?“ ptá se kamarádky.
„Dvoje,“ přiznává trochu provinile Lucy.
Roman směrem ke mě útrpně protočí panenky.
„Já mám čtvery,“ hlásí totiž Veronika a dodává: „Romča se doma strašně divil, co prej mám v těch třech megataškách. Tak teď už to ví, že miláčku? Mám tam plavky, mimo jiné.“
„Tondo, kolikatery máš ty?“ ptá se mě suše řidič naší oktávky a holky vzadu vyprsknou smíchy. Rozpačitá atmosféra konečně mizí a já zavírám oči, abych si trochu dáchl, než se posadím na Romanovo místo.
O čtyři hodiny později jsme někde uprostřed Srbska. Venku panuje tma, vzadu už dávno tvrdý spánek a spolujezdec vedle mě bojuje s dřímotou z posledních sil.
„Nespi, vole,“ burcuju ho tiše a ladím rádio, které domorodcům zřejmě dává na výběr jen mezi mluveným slovem, reklamou a něčím, co se vzdáleně podobá naší dechovce.
„Dyť nespím,“ zamumlá a závistivě se ohlídne dozadu, kde obě holky chrní a Veronika přitom Lucce prakticky leží hlavou v klíně.
„Sluší jim to,“ komentuje to s úšklebkem Roman poněkud chlípně.
„Hm,“ odpovím neurčitě a mrknu do zrcátka. Z toho, co vidím, se mi momentálně víc líbí Verča, to ale zrovna jemu vykládat nebudu.
„Brzdi vole,“ lekne se navigátor. Proberu se a rychle přišlápnu brzdy, abych netrefil zábradlí mostu, který se před náma zničehonic objevil. Cuknutí probere i Lucku.
„Kde jsme?“ ptá se.
„Majdanpek,“ vylovím z paměti poslední větší město, kterým jsme projeli asi před čtvrthodinou.
„Jak je to ještě daleko?“ chce vědět ona, kdovíproč právě teď. Mrknu na navigaci a oznámím jí příslušný počet kilometrů. Asi trochu moc příkře, protože Roman chlácholivě dodá: „Do rána tam budem, v klidu spi.“
Tohle měla být spíš moje replika, uvědomuju si, a jen co Lucka znovu usne, Roman se taky hned ozve.
„Co do ní furt šiješ?“
„Já?“ ohradím se nepřesvědčivě.
„Jo, ty,“ přitaká polohlasem on. „Verča se mě ptala už v Maďarsku, co ti prej zas jebe.“
Chvilku neříkám nic a pak potichu přiznám: „Poslední dobou mi jde na nervy.“
„Co jako?“
„Já nevím. Možná už jsme spolu moc dlouho.“
Roman se opatrně otočí dozadu, ale holky se ani nehnou. Mám pocit, že jedna z nich dokonce potichounku chrápe.
„Jsi blbec,“ poznamená kamarád. „Myslíš, že my s Verčou to máme zlaté? Slyšels doufám, že si s sebou vezem patery plavky?“
„Snad čtvery, ne?“ oponuju mu nesoustředěně, ale můj přítel je na rozdíl ode mě ryzí praktik a v kupeckých počtech se vyzná.
„Čtvery její a jedny moje, vole,“ poučí mě a za minutu už ho slyším vzorově zařezávat. Usínat skutečně umí: jednou nám na školním výletě vytuhnul přímo uprostřed věty, jak dneska nějak nemůže zabrat.
Povzdechnu si a mžourám dál do balkánské tmy přede mnou.
Budu mu to muset říct. Aspoň jemu. Jinak se z toho plánu na rozchod na dovolené namouduši zblázním.

    II.

Ráno po probdělé noci je na Balkáně, pokud můžu soudit, stejně kalné jako kdekoli jinde. Holky si ale dáchly a tak mají pocit, že bulharská obloha je mnohem modřejší, než ta česká.
„Mořé,“ ječí Lucka z okýnka, jako by jí bylo třináct a dokonce i Veronika se vyklání a v sexy slamáku nastavuje blaženě obličej slunci. Připadá mi mnohem dospělejší, ačkoli je jí teprve šestadvacet a Lucy je o tři roky starší.
Roman se ještě chvilku snažil dospávat, ale už to vzdává a luští monitor navigace, který v ostrém světle zvenčí skoro nejde přečíst.
„Jedem blbě,“ hlásí pak jobovku.
„Jak blbě?“ protestuju. Navigace ani nepípla, jenže vychází najevo, že zvolila trasu, která by nás sice do Primorska dovedla, ale po dálnici a té jsme se chtěli vyhnout.
„Na příští odbočce to otoč,“ velí nekompromisně Roman. Zajížďka zpátky prý nebude tak hrozná, maximálně dvacet minut, přesto se cítím poněkud provinile.
„Zemdlelý není ostudou světa, hanbou je zrada a pokání - zpáteční cesta se trestá,“ recituje vzadu Lucy, profesí učitelka češtiny, a na uznalé pokývnutí copywriterky Verči skromně dodává: „Es Ká Neumann.“
Marně za volantem přemýšlím, jestli se mě Lucka touhle básní zastala nebo naopak.
„S češtinářkou nikdy nevíš, na čem jsi,“ řekl mi kdysi moudře kolega tělocvikář, sám o generaci starší. Asi mu taky učitelky recitovaly dávno mrtvé básníky.
„Tady už to přece musí přijít!“ I ostřílený cestovatel Roman zní najednou poněkud nervózně. Jedeme už čtyřicet minut, ale kýžená odbočka pořád nikde.
„Neměli jsme zahnout tam, jak stál ten reklamní panel?“ ptá se Lucka a než stihnu něco nevrle odseknout, přidává se i Verča. „Nějaká cedule tam byla.“
„To byla odbočka akorát do polí,“ vrtí skepticky hlavou Roman. Když ale ujedeme další tři kilometry a jeho vychvalovaná celoevropská navigace má zjevně co dělat sama se sebou, dámy nás přesvědčí a my otáčíme a jedeme potřetí za sebou tentýž úsek.
„Tady,“ dodává pak zbytečně Lucka, odbočku vidíme všichni.
„Nevěřím,“ dušuje se Roman, jenže stačí ujet půl kilometru a sonorní hlas navigace se konečně chytí.
„Dobře, Lucy!“ otáčí se s pochvalou spolujezdec a moje láska samou chválou tak zčervená, že to vidím i od volantu. V duchu se ušklíbnu, musím ale uznat, že nebýt jejího postřehu, nejspíš skončíme zpátky na hranicích s Srbskem. Romanova Veronika si sice všimla sloganu na nějakou limonádu z kaktusu, odbočka jí ale unikla stejně jako nám vpředu.
Však mi to taky kamarád připomene, když o půl hodinky později kropíme během piss pauzy vyschlé a zaprášené políčko kdesi na bulharském venkově.
„Vidíš, Lucka měla náhodou postřeh. A ty na ní furt něco vidíš.“
„Kdybych na ní nic neviděl, tak bych si s ní nezačal,“ namítám logicky, pak mi to ale nedá a načnu ožehavé téma.
„Stejně to s ní brzo skončím. A nejspíš už během téhle dovolené.“
Spolužák si málem samým překvapením zapomene před zastrčením do kalhot oklepat. „To myslíš vážně?“
Přikývnu. Holky si o notný kus dál nerušeně fotí psa, který vypadá jako směska všech ras od Bosporu po Budapešť.
„Jsi magor,“ usoudí Roman. „Vydrželi jste to spolu tři roky, tak co tě to najednou bere?“
„Jako kamarád bys mi s tím měl spíš pomoct!“ kuju železo, dokud je žhavé, on ale moc nažhaveně nevypadá.
„Jak pomoct?“
„Kde jsou přátelé, tam je i pomoc,“ poučím ho tentokrát citátem já. On protočí oči v sloup. „Jasně. A pak mi vykládej, že vy dva jste se nehledali.“
Chystám se mu trpělivě vysvětlit, kdo to byl Plautus, ale přeruší nás řev domorodce, který k nám kluše z druhé strany kamenitého pole. Vypadá sice minimálně na sedmdesát, ale postavu má šlachovitou a především mává nad hlavou naprosto regulérním bičem.
„Ty vole, snad si jde akorát pro toho čokla!“ hlesne Roman, sám tomu ale nevěří a rychle se dává na úprk k autu. Voříšek, který se doteď nechal holkama důstojně fotit, najednou běsní taky a Veronika mu stihne tak tak přivřít dveře před čumákem, divže mu ho neurazí.
„Jedem!“ popohání mě kamarád a holky vzadu se sice řehtají, ale nic bych nedal za to, že mají stejně trochu nahnáno.
Naštěstí stihnu natočit motor včas, stařík má přeci jenom roky a než přeleze zídku, loučíme se s ním oblakem prachu a dokonce i gumy si u toho odjezdu trochu zapískají. Dědula stihne jen bezmocně zahrozit a pes popoběhne pár metrů, než se s kašlavým štěkotem bulharských nadávek neochotně vrátí k majiteli.
„No ty krávo,“ vydechne Roman a já v tom slyším kromě úlevy i neurčitý díl obdivu. „On by nás snad normálně seřezal bičem?!“
Krčím rameny, sám si nejsem jistý. „Přitom jsme mu ty jeho seschlé latifundie po letech konečně trochu zalili,“ přidávám a holky se smíchy válí po sedadlech.
„Nepřiskřípli jste si v tom spěchu něco?“ škádlí nás Veronika. 
„Klid miláčku, naštěstí mám kraťasy na gumu, o zážitky na letošní dovolené určitě nepřijdeš,“ zkouší nám vrátit zbytky mužské důstojnosti Roman.
Verča ale popichuje dál. „Ten vás ale prohnal, hoši, co? Přitom už maličko v letech. Stáří je holt někdy věk a jindy jenom číslo,“ zadeklamuje další ze svých reklamních mouder.
Už mi to tak zábavné nepřipadá a taky Roman se usmívá maličko kysele. Kdo může ksakru vědět, co nějakého místního vidláka napadne?
„Ještě by nakonec vytáhl brokovnici,“ namítám a sám cítím, že je to trochu trapný argument, pomoc ale přichází ze strany, odkud to tentokrát nečekám.
„Nech je. Nikdy nemůžeš vědět, co takové lidi napadne,“ řekne totiž smířlivě Lucka.
Na rozdíl od Verči si nepřisadí, za což jsem jí v duchu vděčný. Když na mě ovšem hned vrhne významný pohled Roman, rychle se očima provinile vrátím ke středové čáře na silnici.
On si ale příležitost ujít nenechá.
„Přesně tak. Nikdy zkrátka nevíš, co může takového chlapa napadnout,“ zaryje zlomyslně.
Holky vzadu ten jedovatý tón nepostřehnou, mně pochopitelně uniknout nemůže. A to jsem ho prosím pěkně před chvílí verboval jako spojence. Nic není člověku dražší než přítel v nouzi, připomínám si v duchu znovu Plauta.
Pro mého přítele v nouzi ale celá věc ještě neskončila.
„Dědek jeden plesnivá,“ mumlá si pro sebe a pak zničehonic otevře okýnko a zahrozí tři kilometry dozadu imaginárnímu nepříteli.
„Počkej za deset dní, až se budem vracet, vole!“
A protože tentokrát už exploduje smíchy svorně celá oktávka, dobrá nálada nám bezpečně vydrží až do příjezdu.

    III.

Během ubytování v pronajatém apartmánu to vypadá, že všichni nejpozdějc do hodiny vytuhnem na postelích, ale vybalování nás postupně probralo a tak si nakonec odhlasujeme, že se jde k moři. Nejvíc pro jsou Lucka s Romanem, vlažněji přijímáme změnu programu naopak my s Veronikou. Není tady něco špatně?
Už stojíme dole u bílých schůdků vedoucích k ulici, ale Verča pořád nikde.
„Je vám doufám jasné, jaké dilema právě podstupuje?“ povzdechne si Roman a Lucka se rozjařeně směje. Sama si z plavek napoprvé vybrala samozřejmě světle modré. Ty náhradní, černé, jsou totiž na její vkus trochu moc odvážné a nejspíš si je přibalila jen kvůli mně, protože ví, že se mi v nich líbí.
Přestože si je za celý pobyt vezme na sebe maximálně jednou.
„Nechal jsem nahoře knížku,“ vzpomenu si najednou otráveně a tak musím znovu nahoru. Chodba mezi oběma minibytečky je úzká a cestou k  našemu procházím kolem sousedního. Dveře jsou pootevřené jen na škvíru, ale stejně zahlídnu víc, než bych chtěl.
Veroničino dilema se zjevně smrsklo na volbu mezi červeným a oranžovým modelem. Mně připadají proklatě sexy oba dva, může to ale být i tím, že horní díly právě mění jeden za druhý. Neodolám a na dvě tři vteřiny se pozastavím, právě abych zahlédl pěkně tvarované dvojky, na jejichž opálené kůži je jasně patrné, že si ten kousek látky občas sundává i na pláži.
Zvedne oči ke dveřím a než stihnu uhnout, mám neodbytný pocit, že se naše pohledy přeci jen potkaly.
Cestou zpátky se srazíme ve dveřích a ona se na mě usměje tak, že mám rázem jasno. Viděla mě a dost možná, že si celou tuhle šmírovací záležitost připravila předem.
„Oranžové jako čerstvě natrhané pomeranče,“ deklamuje mezitím copywriterka s roztomilým pokrčením ramen a když přede mnou schází dolů, její zadeček dává vyniknout rafinované šňůrce plavek. Cítím, jak mi na čele perlí kapky potu, ačkoli jsme pořád ještě ve stínu.
„No sláva,“ vítá nás Roman šlukující už druhou cigaretu. „Pomalu jsme chtěli jít bez vás.“
„Klidně jste mohli. Že jo?“ obrací se na mě Verča a já trochu nejapně přitakávám, zatímco mě nic netušící Lucka popadá za ruku. To nevinné gesto mi aspoň na chvilku rozežene divoké myšlenky, ale bránit se jim na pláži půl metru od Veroniky je po té výměně pohledů nahoře dost těžké.
„Jdem naposled do vody, pak oběd a odpolední šlofíček,“ navrhuju pak před polednem a Lucka je pro. Zbytek výpravy zůstává na břehu a když uplaveme nějakých padesát metrů, Lucy si mě přitáhne a líbá mě s nečekanou intenzitou.
„Máš na to chuť, že jo?“ šeptá mi a já se trochu leknu. Je to na mě tak poznat?
Na druhou stranu, vyzývavost její otázky mě vzrušuje, tohle mi často nedělá, a tak se líbání rychle mění ve vzájemné dotyky přes plavky a pak i pod ně. Bohužel je ale pod námi dobře dvacet metrů hloubky a i když se oba snažíme, brzo nám dojde, že na tuhle akrobacii by byl krátký i olympijský tým akvabel.
Když si sbíráme věci, Roman už podřimuje na slunci a taky Veronika k nám při opalování sotva otočí hlavu. „Za půl hodiny jsme nahoře,“ říká ospale a mě najednou mnohem víc než její pomeranče zajímá důvěrně známý Lucčin pohled a řeč jejího těla signalizující, ať si pospíším.
„Máme půl hodiny,“ připomene mi za chvíli nahoře, když z ní nedočkavě stahuju ještě mokré plavky a v dlaních laskám její prsa, o notný kus větší než ty Veroničiny.
Šikovně pak zpomaluje moje pohyby a díky tomu, přestože mě popohání vzpomínka na pohled škvírou sousedních dveří, se nám podaří sladit tempo, takže to trvá skoro dvacet minut, než se Lucka kousne do rtů a jako obvykle při orgasmu blaženě propíná lýtka i chodidla.
Pár vteřin nato zaúpím i já, a když oddychujeme na čerstvě povlečeném - a teď už trochu vodou a potem zmáčeném - prostěradle, uvědomím si zničehonic, že tak dobrý sex jsem zdaleka neměl s každou. A že ani dráždivě fialové dvorce Veroničiných bradavek nemusí nutně zaručovat takhle dobrý postelový zážitek.
„Udělá se Verča pokaždé, když spolu spíte?“ ptám se pak po večeři Romana, když spolu sedíme na balkóně s poslední deckou červeného a holky už šly na kutě.
Zatváří se trochu pobaveně, ale známe se dlouho.
„Pokaždé ne,“ pokrčí rameny.
„Jak to?“ vyptávám se dál a on se rozesměje.
„Nevím. Nikdy jsem se neptal.“ Vidí můj zaskočený obličej a až moc furiantsky dodává: „Pro mě je asi podstatnější, jestli se pokaždé udělám já.“
Připouštím, že na tom něco je, a obracím hovor jinam. Stejně mi to ale vrtá hlavou a než zalehnu, na půl minuty přiložím ucho ke zdi sousedního pokoje. Slyším ale jenom ticho.
Zato vedle mě se Lucka za chviličku znovu probouzí a po krátkém mazlení dokazuje, že ona obvykle nemá s orgasmem sebemenší problém.

    IV.

Pro druhý a třetí den mění Veronika barvu plavek na bílou, bohužel se ale celkem logicky pohybujeme buďto ve čtyřech, nebo rozděleni pěkně do párů. O samotě jsem s ní až během výletu, který jsme čtvrtý den naplánovali lodí podél pobřeží s výhledem na Belite Skali: Roman s Luckou se zdrželi v restaurační části, my dva už stojíme na vyhlídkové palubě.
„Ty oranžové byly hezčí,“ zkusím to naslepo laškovně. Z bílých plavek se mi zrovna nabízí jen horní díl, kolem pasu má Verča elegantní sukni.
„Myslíš?“ usměje se a významně se na mě podívá. „Oranžová barva prý prodává, něco na tom asi bude.“
„Ty se tady chceš někomu prodat?“ chytám se hned narážky, která nemusí být tak úplně náhodná.
„Já? Spíš jsem myslela, že ty?“ ušklíbne se a já rázem ztrácím pevnou půdu pod nohama - obrazně řečeno, pochopitelně, protože se stále pohybujeme na palubě nadnášené mořskou hladinou.
„Jak to myslíš?“
„Slyšela jsem, že už tě Lucka omrzela...“
Ten Roman je fakticky kretén! Jak to říkal Sofoklés? Kdybychom naučili mluvit psy, ztratili bychom posledního přítele? Proč se mě na to ale Veronika vlastně ptá?
„Roman nejspíš trochu přehání,“ namítám rozpačitě, ona ale útočí dál.
„Všimla jsem si, že se k ní občas chováš jak k protivné mladší sestře. Jenže v noci to pak přes zeď občas zní spíš jak milenci na prvním rande,“ ušklíbne se.
S bezostyšnou samozřejmostí pronesená narážka na sex mě vrací k původnímu tématu.
„Netušil jsem, že nás v noci posloucháš,“ poznamenám a oči mi znovu sklouznou k rýze mezi jejími ňadry, v níž se usazují mikrokapičky slané mořské vody.
Jenže ona si iniciativu vzít nenechá.
„Vidíš. A já měla pocit, že se tady Lucka třeba konečně dočká.“
Pracně odtrhnu pohled od kontrastu bílých plavek a opáleného výstřihu.
„Dočká? Jako čeho?“
Veronika se nádherně zvonivě rozesměje, až se pár turistů ohlídne: koneckonců, je na co se dívat.
„Ty jsi trouba,“ řekne pak pobaveně a než stihnu něco namítnout, blíží se k nám Lucy a už zdálky hlásí, že na hradě uprostřed ostrova, který budeme míjet, žil nějaký významný bulharský básník.
Nesoustředěně poslouchám její řeči a myslím přitom na ty na Veroničiny. Nemusím dumat dlouho, aby mi to docvaklo.
Copak se někdy doma stalo, že by dvakrát během jediného dne sama dala najevo chuť na sex? O tom, že jsem v její taštičce s kosmetikou a léky jaksi nezahlédl antikoncepci, nemluvě. Tohle nebude náhoda.
Já se s ní přijel na dovolenou rozejít, a ona si sem ode mě přijela nechat udělat dítě. Ostatně, vzhledem k tomu, jak vrcholilo posledních pár nocí naše milování, se jí to dost možná už povedlo.
Najednou mi trochu vyschlo v krku.
„Vypadáš jak sušená treska,“ poznamenal Roman, který se mezitím konečně vymotal z podpalubí. „Já myslel, že to nesežeru, kamaráde. Pivo stojí za prd, ale porce mají jak pro medvědy v cirkuse.“
„Nikdo tě nenutí, abys to do sebe cpal všecko,“ odseknu a hned ho táhnu nenápadně stranou.
„Ty blbče! Tos to kurva musel hned vyprdelit Veronice?!“
„To jídlo?“ Hraje to, nebo je fakticky takový vůl?
„Přeci tu věc s Luckou,“ syčím a ohlížím se na holky, které si naštěstí povídají spolu. Bohužel ale nemůžu mít jistotu, že to není o tomtéž, co my.
„Jo ty myslíš ty svoje zaječí úmysly,“ pochopil konečně. „Já bych se jí vlastně ani nezmínil, ale ona se furt vyptávala... Znáš to, ta vymámí všechno. Nakonec jsem se podřekl.“
Mám co dělat, abych se nechytil za hlavu, jako to dělám študákům, když mi plácají u tabule blbosti. Tady se bohužel musím tvářit jakoby nic.
„Ty ses podřeknul a Veronika to nejspíš zatepla předává Lucině,“ kývnu vyčítavě hlavou k holkám, které se mezitím staly středobodem pozornosti nějakého pseudointelektuála v námořnickém tričku.
„Ale prd,“ chlácholí mě Roman. „Verča jí to neřekne. Není přece blbá.“
„Holka holce?“ zaúpím nad jeho naivitou. „Kamaráde, ty se v ženských moc nevyznáš!“
Urazí se. „Zato ty jsi na dívčí duše expert, vole. Žádná netouží po ničem jiném, než od tebe dostat kopačky u moře. A vůbec, jdeme zpátky, než si je ten plavčík z Titaniku odtáhne do podpalubí.“
Neochotně, protože jsem chtěl zjistit něco víc, se musím vrátit k Lucce s Veronikou, které už s obrýleným týpkem konverzují lámanou němčinou.
„So vielleicht irgendwann,“ zadrmolí chytrolín jako kniha, když nás uvidí, a dekuje se pryč. Roman je ale ještě trochu nakrknutý a proto za ním nerudně dodá: „Leda v příštím životě, ty sturmbannführere.“
Téhle narážce každý rodilý Germán rozumí moc dobře, takže se brejloun otáčí s nějakou připomínkou a hned je z toho menší strkanice. Ukončí ji až Lucy, která chvíli něco hučí do Němčoura, zatímco Veronika uklidňuje Romana.
Mě si nevšímá nikdo, což ještě prohloubí můj pocit, že jsem na téhle dovolené vlastně přebytečný. Prostě za dárce semene. Koneckonců, tuhle úlohu už jsem splnil hned čtyřikrát, takže kdybych teď nenápadně a důstojně skočil do vln na zádi, nikdo by si toho ani nevšiml.
Lucka se vrací ke mě a dává mi pusu na tvář, ale odtahuju se a zbytek výletu už mi na rozdíl od Romana nevylepší ani Veronika, která na zamávání německého plavčíka odpoví zdvihnutým prostředníkem, za což si od přítele vyslouží pochvalné poplácání po zadečku.
U nás panuje napjaté mlčení.

    V.

Večer vyrážíme do města a procházka rozvázala jazyk aspoň Lucy, která asi dospěla k závěru, že mi jen nesedl oběd na lodi. Teď už nadšeně pobíhá mezi stánky s nejrůznější místní bižuterií, textilem a keramikou.
Roman zívá, ale trpělivě tasí peněženku, kdykoli po něm Veronika toužebně loupne očima. Činit se ovšem musím taky já a zásoba lev i éček se povážlivě tenčí, takže je jasné, že budeme muset někde ještě jednou vybírat.
„Tak tohle je snad nejhezčí šátek, jaký jsem v životě viděla,“ prohlašuje místopřísežně Veronika a prodavačka jí samozřejmě ochotně přitakává, ačkoli má stejných plnou krabici pod pultem. Lucy se pro změnu přehrabuje v haldě řetízků, prstýnků a přívěšků, a co chvíli mrkne na mě, asi abych byl s peněženkou neustále v plné pohotovosti.
„Víš, co mi říkala Verča?“ obracím se na Romana v příhodné chvíli. „Prý si sem Lucka nechala přijet udělat dítě.“
„Sem? A od koho?“ diví se naoko ten blbec a než se stihnu namíchnout, vyprskne smíchy. Pak zlomyslně dodá: „Koneckonců, po nocích na tom usilovně pracujete, tak třeba vám to vyjde, ne?“
Nestačím se divit. Evidentně nejsem jediný, kdo poslouchá přes zeď.
„Zapomínáš, že jsem sem nepřijel rozsévat spermie,“ odseknu potichu.
Romana ale rozjařenost neopouští. „Tak to bys neměl po nocích bušit do matrace. Z toho se totiž dočkáš spíš potomka, než rozchodu,“ radí mi uštěpačně a nejhorší na tom je, že má vlastně zase pravdu.
Na pobřeží mezitím definitivně padl soumrak. Ulici přehrazuje hlouček kolem pouličního muzikanta s kytarou: zrovna dává k dobru hitovku Lucčiny nejoblíbenější kapely.
„Umííí,“ chválí ho taky moje láska, jakmile dohraje. Kudrnatý sympaťák sotva dvacetiletý se na ni vděčně usměje.
„A teď třeba...“ vybírá písničku pro změnu Veronika a obě naše holky rychle ovládají celý prostor i trochu ostýchavého muzikanta, až se nestačím divit. Bez váhání jim sype jednu písničku za druhou, přestože mu zatím do klobouku nehodily ani pětník.
„Koukám, že mu Lucy padla do oka,“ přitočí se ke mě Roman. „Když mu hodíš do té hučky pětikilo, třeba tě jí zbaví. Vypadá koneckonců, že by to ochotně udělal i zadarmo. Nebo to spíš udělal jí,“ popichuje.
Ve mě se mísí všechny pocity světa, protože Lucka opravdu nevypadá jako holka, kterou by chlap opustil: na procházku vyrazila v šatech odhalujících záda a zároveň zdůrazňujících prsa, od Veroniky si vypůjčila slaměný klobouk a nohy měla výstavní odjakživa.
Nebo je možná takhle hezká pokaždé, jen jsem si toho přestal tak všímat.
Po osmi přídavcích se nám podaří holky odtáhnout pryč, kudrnáč nás vyprovází smutným pohledem a náladu mu nezlepší ani dvě pětieurovky, které si pro něho na nás Lucka s Verčou vyprosily. Pak se dostáváme přímo na pobřeží, kde nejsou obchody, ale ticho narušované jen větrem a líným šuměním moře.
Roman s Veronikou se loudají za námi, takže už si v duchu sumíruju, jestli mám nahodit vhodné téma tady a teď, když si najednou všimnu, že má Lucka v očích slzy.
„Co je?“
„Nic,“ odvrací se, ale tuhle hru všichni chlapi na světě dobře znají: nikdy to není nic, jen to z ženských prostě musíme vypáčit.
„Proč brečíš? Tobě se tu nelíbí?“
Zasměje se, oči pořád ještě vlhké, což je taky typické. Nálady umí střídat bleskově.
„Líbí. Možná až moc. Nejradši bych tady byla ještě měsíc. Nebo aspoň do konce léta.“
„Všechno hezké jednou končí,“ poznamenám trapně a sám se toho děsím: z tohohle ta pravá chvilka na rozchod určitě nebude.
„Vrátíme se stejnou cestou?“ navrhuje Lucy a já trochu podezřívavě krčím rameny. Původně jsme měli v plánu dojít k apartmánu okružní trasou. Že by v tom byl ten mladý muzikant?
Ale pouliční umělec už na svém stanovišti není, i stánky už mají většinou zavřeno. Neujde mi, že Lucka se tváří zklamaně, takže mám proti své vůli po náladě. Rozchod nerozchod, snad mi hned nemusí přímo na očích flirtovat s kdekým.
Na pokoji mlčky shodím oblečení a zamířím do sprchy, čehož si ona nemůže nevšimnout, protože jindy chodí první ona. Trvá to jen chvilku a vklouzne tam za mnou.
„Ty jsi na mě naštvaný?“
„Ale ne,“ odtahuju se a chtě nechtě protentokrát hraju tu pitomou a neupřímnou hru na přetvářku já, což mě ještě víc nakrkne.
Lucka se chce přitulit, ale podjede jí noha a málem sebou švihne na kachličky, v poslední chvíli její mokré tělo stihnu zachytit. Zasměje se, ale já ne, a to už ona nevydrží.
„Nechceš mi náhodou něco říct?“
„Já?“ Nikdo jiný s náma ve sprše není, takže tahle moje otázka je nevýslovně pitomá: rychle ji proto otáčím. „A nechceš náhodou něco říct ty mě? Třeba o tom, jak sis to tady všechno pěkně naplánovala?!“
Lucka nechápavě zírá, vypadá fakt přesvědčivě.
„Co jsem si jako měla naplánovat?“
Vztekle vyplivnu horkou vodu. Pořád ještě stojíme pod sprchou a oba se bezmyšlenkovitě mydlíme.
„Nemusíš se namáhat, Veronika mi to tvoje tajemství prozradila. Stejně bych musel být slepý, abych si toho nevšiml sám. Jenom jsem si myslel, že takovou věc bys mohla nejdřív probrat se mnou, nemyslíš?“
Lucy strne a ruce jí klesnou od vlasů plných pěny.
„Můžeš mi říct, o čem to mluvíš?“
Mám toho definitivně dost.
„O tom, žes přestala brát prášky a nejspíš se mě tady chystáš dostat do chomoutu přes neplánované početí,“ odseknu nemilosrdně. Jestli na pláži nebyl ten správný okamžik na rozchod, tady se k němu rychle schyluje.
Lucka ale chvilku stojí úplně nehybně a potom se naopak zničehonic zuřivě sápe ze sprchy ven, až mě málem povalí.
„Co blbneš?“ hrabu se za ní, ale než si rukama promnu oči od vody, je zpátky, srazíme se ve dveřích, a pod nohy mi do kaluže vody háže balení léků, které je mi nepříjemně povědomé.
„Já že jsem přestala brát prášky? A můžeš mi říct, co je tohle? A já že se tě snažím dostat do chomoutu přes postel? Já, která ti jak husa nadbíhám a snažím se...“ hlas už se jí láme a místo vzteklého křiku je z něho spíš zoufalý pláč. „Snažím se, abych se ti co nejvíc líbila, i ten pitomý klobouk jsem si od Veroniky půjčila, protože jsem dobře viděla, jak ses na ni díval!“
A v tom breku na sebe najednou hodí nejnutnější oblečení a práskne dveřmi od pokoje. Nejdřív za ní skoro vyběhnu jen s ručníkem kolem pasu, ale dojde mi, že takhle na ulici nemůžu, a než se stihnu nasoukat do kraťasů a seběhnout schody, Lucka je opravdu beznadějně pryč.
Nahoře mě čeká jen rozmočená krabička antikoncepce v koupelně.

    VI.

Čekal jsem dlouho, ale marně: když se Lucy konečně vrátila, už jsem stejně spal. Ráno pak sice na včerejší hádku zkouším navázat, Lucka ale mlčí.
Mlčí i na pláži, mlčí u oběda, a pár slov prohodí maximálně s Veronikou a případně Romanem, kteří si samozřejmě nemohli nevšimnout, že se mezi námi něco stalo. Nezbývá jim ale, než zachovat dekorum.
„Můžeme si promluvit o včerejšku?“ zkouším to večer znovu, ale Lucka je ve své ulitě a nereaguje: čte si knížku, případně surfuje prostřednictvím mého notebooku na facebooku.
Evidentně si s někým dopisuje, bohužel nemám tušení s kým, až mě z toho bodne žárlivost, ale pochopitelně se ze svého profilu odhlásí a mně nezbývá, než se bezmyšlenkovitě probrat várkou zpráv a drbů z Česka. Jakmile Lucka ostentativně zhasne svou lampičku, jdu spát taky.
Neobratný pokus o pohlazení opětuje skoro vzteklým ucuknutím a žádné sblížení se nekoná.
Nekoná se ani druhý den a ani třetí. Začínám si zvykat, že trávím dovolenou napůl sám a napůl s Romanem, protože ani Veronika nehýří ochotou se mnou komunikovat.
„Přitom za to vlastně může zrovna ona,“ stěžuju si pak kamarádovi.
Ten je ale otrávený ze všech nejvíc, protože místo pohodové dovolené čelí na střídačku mým nářkům a Veroničině lamentování.
„Dobře ti tak. Nemáš věřit všemu, co ti ženské nakecají,“ vrčí a znovu má pravdu. Začínám mít pocit, že pravdu mají všichni kolem mě, jen já ne.
Nejhorší ale na tom je, že mi už po dvou a půl dnech začíná Lucy povážlivě chybět. Mám ji samozřejmě vedle sebe, když usínám a vstávám, vidíme se u jídla, na pláži i během dalšího výletu, nekoná se ale žádné vtipkování ani úsměvy, natožpak držení za ruku. Nejčastěji je s Veronikou a já s Romanem, což se nelíbí ani jednomu z nás.
„Jenže já za to na rozdíl od tebe nemůžu, vole! Já jsem v tom nevinně,“ připomíná mi on neustále. „Že se od vás ozývá v noci jenom tvoje chrápání, je mi srdečně u prdele, ale Verča tu ženskou solidaritu přenáší i k nám do postele, a to mě pěkně sere. Já jsem si sem totiž na rozdíl od tebe přijel zašukat!“
„A co mám jako dělat?“ nevydržím to už.
Ležíme vedle sebe na pláži jako dvě hrdličky, zatímco naše holky (pořád to zájmeno v duchu používám, i když právě postrádá platnost) bivakují zase pěkně spolu.
„Co asi? Uznej chybu, posypej si hlavu popelem, půl dne se před ní vzorově ponižuj a pak se dojemně usmiř,“ vzteká se Roman. „A hlavně co nejdřív, protože už mě fakt nebaví nechat si záda natírat od tebe!“
„Asi ti ušlo, že mám na téhle dovolené trochu jiné plány,“ namítám, a to ho rozpálí doběla.
„Jiné plány! On má jiné plány! Tak to se ti povedlo, vole, gratuluju. Doufám ale, že mi ho teda přijdeš v noci vykouřit místo Veruny!“
Ve vzteku bohužel nepatřičně zvýší hlas, takže jeho poslední slova slyší půlka pláže včetně holek. Verča se okamžitě uraženě zvedne a Lucy pochopitelně s ní, zatímco Roman se svalí se zaúpěním zpátky na ručník.
„Já se na to fakt vyseru!“
„Aspoň mi můžeš to usmiřování názorně předvést,“ odseknu pomstychtivě.
Ale když ti dva večer zaklepou na naše dveře, jsou už dávno v pohodě, k čemuž my s Luckou máme daleko.
„Pojďte do baru. Dole na hotelu je diskotéka pro Čechy, co jsou tam se zájezdem,“ láká Veronika a kupodivu tentokrát nemluví jen k Lucině, ale i ke mě.
Krčím rameny a zatímco Lucy se nechává přemlouvat, hážu na sebe džínové kraťasy, sbalím peněženku a telefon, a jdu si za Romanem zakouřit na jejich balkón.
Moc jsem to nečekal, ale přemlouvání nakonec asi zabralo, takže jakmile se holky vypravily, vyrážíme dolů směrem k pláži všichni čtyři. Tedy spíš tři plus jeden: Roman si totiž dává záležet, aby se tentokrát držel poblíž Veroniky, kde se pochopitelně zdržuje taky Lucy, takže já se courám pár metrů vzadu a připadám si přebytečný jak holub na poště.
Sbalím natruc nějakou pěknou Češku, plánuju v duchu, ale člověk sice hraje, leč kartami míchá osud, a tak za hodinku sedím na baru, srkám čtvrtý drink a místo mě to na parketu roztáčí Lucy s jakýmsi nesympatickým chlápkem z Brna, který si na dovolenou k moři nepochopitelně vyrazil sám.
„Větří oslabený kus, cítí šanci na kořist,“ poznamenává znalecky Roman, který si s Verčou užívá vášnivé tanečky v jihoamerickém rytmu a před chvilkou jí nepokrytě zajížděl rukama pod šaty při ploužácích.
„Leda hovno!“ odseknu. „To by mi Lucka neudělala!“ A vzápětí se pochopitelně přistihnu, jak mě v duchu fackuje hanba, protože jsem to byl já, kdo se tady chtěl rozejít: trapně, předposraně a jak se ukazuje, taky naprosto unáhleně, protože teď se dívám na to, jak se kolem Lucy, mojí Lucy motá ten pitomec v nemožných kalhotách a silonovém tričku, bohužel dost osvalený a opálený, a na rozchod nemám ani pomyšlení. Naopak mě sžírá žárlivost a hrozí každou chviličkou vystoupat na povrch a zadusit buď mě, nebo prostřednictvím mých rukou toho Brňáka.
„Já to balím,“ procedím k Romanovi a přestože neskrývá údiv, mávám na barmana, platím a odcházím - nikoli středem, ale kvapně a hlavně potupně.
Poslední, co vidím, je Lucka, jak se na mě otáčí a naše oči se na moment potkají, ale to už vycházím na vzduch, který je pořád ještě rozpálený od odpoledne, i když už je dávno noc.
Není tudíž divu, že cestou nahoru moc nevychladnu: nepomůže ani cigáro před vchodem a zrovna když se chystám zapadnout dovnitř s nejasným plánem na nějaký neromantický film na notebooku, ozvou se za mnou kroky. Nepochybně dívčí, Romanovo dusání bych určitě rozeznal.
Otáčím se napůl s nervozitou nad tím, co mě čeká a napůl s nadějí, že Lucy dala tomu vidlákovi přeci jen košem, ale na kraji chodníku nestojí ona.
Stojí tam Veronika.

    VII.

„Kam ses tak rychle vypařil? Zrovna jsem si s tebou chtěla jít zatančit,“ diví se a mě mimoděk znovu naskočí dráždivé představy z prvních dní dovolené.
Hned si ale vzpomenu, že to byla ona, kdo jednou nejasnou větou celý můj průser načal: a taky to, na čí stranu se v nastalé situaci postavila.
„Spíš byste si měli zatančit s Lucinou,“ podotýkám proto jedovatě. Verča se ale přinejmenším na oko nepřestává divit.
„Tobě vadí, že se s ní bavím víc než s tebou? Já myslela, že ty tady na to máš Romana?“
Vysvětlovat, že mužská solidarita má na rozdíl od té ženské jisté limity, se mi nechce a tak uraženě mlčím. Utěšuje mě jenom fakt, že kamarád mě teď dole v baru proklíná, nebo se - jak doufám - aspoň bezmocně diví, kam mu Verča zmizela.
Chvilku ticha tak musí prolomit znovu ona.
„Můžu se tě na něco zeptat? Ty sis fakticky myslel, že tady chce Lucka s tebou otěhotnět? A tobě o tom nic neříct?“
„A co jsem si měl podle tebe myslet?“ vyjedu zlostně, až mě to hned zamrzí, protože málo platné, tahle kamarádova holka vypadá i teď krátce před půlnocí přímo k pomilování. Čert ví, kde ji Roman vlastně našel.
Verča zase chvilku mlčí. Jako každá konverzace o něčem důležitějším, než je počasí nebo ranní hygiena, má i ta naše svá hluchá místa.
Pak namítne: „Ale já jsem ti přeci o dítěti nic neříkala. Nebo snad jo?“
Připomenu jí kysele její vlastní slova o tom, že se tady Lucka možná konečně dočká, a jedním dechem připouštím, že jsem je nejspíš pochopil špatně: teď už je mi to jasné, vysvětlovat mi to nemusí.
„A došlo ti teda taky, co teda vlastně od tebe čekala? Nebo vlastně možná ještě pořád čeká?“
Musím si v duchu přiznat, že nad tímhle jsem zatím moc nepřemýšlel. Měl jsem za to, že to bylo celé jenom nedorozumění, blbost. Prostě špatně pochopená věta.
„A co teda jako ode mě čeká?“
Oči jí projasnil smích a přestože ho rychle ovládla, to pobavení nešlo zakrýt.
„Vy chlapi jste prostě všichni stejní. Fakt. Všichni stejně pitomí!“ zdůrazňuje, jako by mi to nebylo jasné.
Chvilku na ni zírám jak prase po první ráně a pak mi to konečně docvakne.
Copywriterka se na mě škodolibě uculuje. „Dneska je holt modernější doba, co? Jeden by hned myslel na děti a zatím nám z obvyklého sledu událostí něco vypadlo, že?“
Jak je ta potvora hezká, tak je taky chytrá a pohotová.
A já debil.
„Takže se ode mě zatím nečeká oplodňování, ale žádost o ruku,“ konstatuju suše.
„Jo, kamaráde, tím přítomným časem bych si nebyla tak jistá,“ pokrčí rameny Veronika. „Ale stoprocentně si jistá jsem, že se předevčírem v té hromadě prstýnků neprohrabávala náhodou. Ty sis doopravdy nevšiml, že si jeden zkoušela snad čtyřikrát?“
Podobnou otázku nepovažuju za fér: ne od ní, která si tehdy přede mnou vázala šátek, takže jsem nevěděl, jestli se jí mám dívat na prsa, nebo na krásně opálené bříško.
Pud sebezáchovy mi ale radí o tomhle pomlčet, tím spíš, že se moje nesoustředěnost ukázala být osudovou chybou.
„Nemůžu přece sledovat každé její gesto,“ namítám. „A vůbec, to mi to nemohla dát nějak najevo? Nebo mi to máš říct ty! Ale normálně a ne v žádných náznacích!“
„Nějak najednou zapomínáš, že ses sem přijel s Luckou rozejít,“ nemilosrdně ale tne do živého Veronika. Nejspíš má tenhle rozhovor připravený dopředu a tak je pořád dvě myšlenky přede mnou, jako to ženské dělají vždycky.
Mávnu rukou. „Stejně je to všecko jedno. Připadá mi... že my dva už se spolu prostě nedomluvíme. Neodpustí mi to, i kdybych se jí nastokrát omlouval. Tak co?“
Verča mě zkoumavě pozoruje.
„Hlavně by ses musel aspoň zkusit omluvit. Ale do toho se ti, jak koukám, moc nechce, co? A já myslela, že tě za těch pár dní myšlenky na rozchod přešly.“
Skoro se znovu začínám divit, ale dochází mi, že je to zbytečné. Tahle holka prostě umí koukat kolem sebe a je mnohem chytřejší, než se zdá.
„No jo,“ přiznávám. „Doma už mi občas Lucka... prostě, někdy si šíleně lezem na nervy. Ale když jsme teď spolu nemluvili, přišlo mi to trochu líto.“
„Trochu?“ nemá ani milimetr slitování. A tuhle bezohlednou a přímočarou intrikářku jsem já chtěl dostávat do postele!
„No tak dobře, no! Být na mě, na celý rozchod se už asi vykašlu,“ připouštím neochotně. Především mě právě teď štve, že v téhle diskusi tahám od začátku za kratší konec, ovšem můžu si za to jako obvykle sám. Každopádně Romanovi už jeho přítelkyni moc nezávidím: s Verčou bych se nechtěl přít ani o výběr jídla v restauraci.
„Stejně nevím, jestli bych ti měla radit,“ povídá ona zamyšleně a to mě znovu namíchne.
„Nikdo se tě o radu neprosí, jestli ti jde o tohle.“
„Že ne?“ ušklíbne se. „Tak proč mi tady fňukáš, že ti to neodpustí?“
„Protože Lucy znám mnohem líp než ty,“ vynáším poslední trumf, ale Veronika se už zase směje. Ne povýšeně, ale s převahou, kterou bych u holky mladší o pět let nečekal.
„Víš, co ti řeknu? Všechny ženské, bez ohledu na to, co říkají a jak se tváří, bez ohledu na to, co se stalo... všechny chtějí na konci vidět happyend. Všechny!“ tvrdí zasvěceně.
„Můžete nás klidně podvádět, okrádat, mlátit, ale když vás máme aspoň trochu rády - a to tebe Lucka má... No prostě, žádná neodmítne, když jí nabídneš šťastný konec.“
Tvářím se pochybovačně. „A to má být v tomhle případě jako co?“
Veronika zakroutí pohrdavě hlavou a chvilku ještě dělá cavyky, ale pak se konečně slituje a vyloží mi přesně do detailu, kdy a jak na to mám jít.
Musím uznat, že má pravdu.
Zároveň ale sám sobě přísahám, že od téhle chvíle mě pohled na ni nevzrušuje, ani kdyby byla třeba úplně nahá, protože takováhle intrikánka snad nebyla ani Marie Stuartovna blahé paměti.

    VIII.

Především je třeba počkat, až Lucka usne: tedy až se vůbec vrátí z diskotéky. S jistým uspokojením zaznamenávám, že to netrvalo dlouho. Kdyby byla s tím brněnským slizounem venku až do rána, asi by se mi celý plán prováděl jen s velkým sebezapřením.
Opak je ale pravdou a dvacet minut poté, co se Verča odporoučela zpátky na diskotéku, jsou už zase obě nahoře v apartmánu. Co se děje vedle v pokoji, netuším. Možná tam ta novodobá Mata Hari líčí Romanovi, jak mě zblbla.
Tak jako tak, i Lucy mi připadá maličko nalomená, dokonce mi tiše popřeje dobrou noc.
„Hezky se vyspi,“ odpovídám stejně smířlivě a v duchu už přemýšlím, jak to zaonačit, abych se ráno probral dřív než ona. Opatrně nastavuju na mobilu vibrace a strkám ho pod polštář, stejně se ale pořád nervózně budím a nakonec to vzdám a jdu si zapálit na balkon dřív, než začne svítat.
V kolik hodin tak může otevírat průměrný bulharský stánkař?
Je sobota a to mě trochu straší. Naštěstí si uprostřed turistické sezóny opravdoví srdcaři vynechat nedovolí a babka, co prodávala cetky už spojencům z Balkánského spolku, je na místě.
„Dobro utro,“ vítá mě frází, které ještě rozumím a pak už se náš dialog rozvíjí spíš rukama: já se při něm němě přehrabuju v krabici s prstýnkama a ona střídavě cosi drmolí a střídavě mi něco vnucuje, což soustředěně odmítám.
Veronika mi včera do detailů popsala, který prstýnek si Lucy před pár dny zkoušela: zlatý se dvěma obroučkami, které spojují nádherné černé kamínky. Vyjádřil jsem pochybnosti, jestli je cetka z bulharského pobřeží důstojným zásnubním šperkem, ale Verča byla neodbytná.
„Jde o symbol! Doma jí můžeš koupit pravý, ale tenhle zafunguje stoprocentně!“
Nervózně tudíž hledám a trvá mi snad dvě minuty, než si všimnu, co mi to vrásčitá trhovkyně strká pod nos. No jasně.
Babka si minule na rozdíl ode mě nevšímala Veroniky a v lidských duších se za ty roky vyzná.
Děkuju, cpu jí dvacet euro a dostává se mi poplašené lamentace, z čehož vyrozumím, že tolik peněz nechce. Obchodnické duše ale zase znám dobře já a tudíž vím, že nechci neznamená totéž co nevezmu. Nekonečný děkovný proslov pak prostě přeruším odchodem ze scény.
Zbývá maličkost: zvládnout tu nejdůležitější pasáž nahoře v pokoji.
Lucy pořád ještě spí a oddychuje tak klidně, až je mi to trochu podezřelé.
Co teď? Je pořád teprve půl osmé a schválně ji budit mi připadá trochu moc, takže si v kuchyňce uvařím kafe. I když ale třískám hrníčkem o linku sebevíc, Lucka nic. Nakonec si jdu i s kafem zapálit a první problém se vyřeší sám, protože když se za čtvrt hodiny vracím, sedí na posteli a mžourá na prstýnek, který jsem nechal ležet na svém polštáři.
„A to je jako co?“ mračí se ospale.
Vzhledem k situaci je to logická otázka. Hlavou mi bleskne obava, jestli to Veronika se svým vševědoucím odhadem náhodou trochu moc nepřekombinovala.
„To je prstýnek,“ odpovídám proto opatrně. „Nelíbí se ti?“ Z její reakce už přece musím bezpečně poznat, jak to doopravdy bylo!
Lucy mě zkoumavě pozoruje a pak se konečně usměje. Největší kámen mi padá ze srdce.
„Ty sis tehdy všimnul, že jsem si ho prohlížela?“
Bez ohledu na to, že nejhorší nebezpečí pominulo, pořád nekráčím po rozkvetlé louce, ale po minovém poli. Mám přiznat, že za tímhle romantickým ranním gestem vězí nápověda její kamarádky od vedle?
„Toho by si přece nevšiml jedině blbec,“ volím obezřetně variantu, která je vlastně dokonale pravdivá.
Ten blbec totiž existuje, jmenuje se Antonín a právě si opatrně přisedl ke své donedávna ještě přítelkyni na okraj neustlané postele.
Lucce ale při té zmínce úsměv povadne: bezpochyby si vzpomněla na moje neúspěšné jasnovidecké vystoupení ve sprše.
„No jo, já vím. Ten blbec sedí před tebou,“ spěchám rychle s omluvou.
„Lucko, já jsem to prostě posral. Můžeš mi to odpustit? Něco jsem si umanul a vůbec mě nenapadlo... prostě jsem zazmatkoval. Najednou mi přišlo, že mě chceš do něčeho nutit, přitom to tak vůbec nebylo a...“
„Nechci tě do ničeho nutit,“ přerušila mě, nelogicky, protože sám přeci říkám totéž, a do očí se jí samozřejmě zase tlačí slzy. Začínám se do toho zamotávat: nezbývá než jít přímo k věci.
„Ale já bych tě do něčeho přinutit chtěl. Totiž ani ne přinutit, jako spíš o něco požádat. O ruku. Prostě aby sis mě vzala.“
Když vidím její výraz, rychle ze sebe sypu další slova.
„Já to myslím vážně a není to kvůli tomu, co jsem ti předtím řekl. Jen, že když jsme spolu celou tu dobu nemluvili, tak mi došlo...“
„Co ti došlo?“ zvedla ke mě oči.
Slzy v nich měla pořád, ale zdá se mi, že vidím taky něco málo naděje. Nebo ne?
„Prostě mi došlo, že je mi líp s tebou než bez tebe,“ vyhrknu jednoduše a pohladím ji po ruce.
Líp už to fakt neumím a jestli tohle nezabere, můžu to zrovna zabalit a hledat štěstí někde jinde. Možná se tomu těžko věří, ale i když jsem původně plánoval rozchod, teď mi hrozně záleží na tom, aby Lucy řekla jednu větu nebo třeba jenom jediné slovo, které to pitomé ticho mezi náma ukončí.
„Tak ty si mě chceš vzít?“ odpovídá mi Lucka pořád ještě hluše, takže z toho nepoznávám, jak se mě vlastně ptá. Pobouřeně? Nevěřícně, co si to vlastně dovoluju? Otráveně?
„Líp už to neumím,“ pokrčím rameny. Asi to tak musí být, že v téhle osudové konverzaci opakuju svoje vlastní myšlenky se zpožděním jedné nebo dvou vět.
To čekání se mi zdá nekonečné, a pak se Lucy konečně znovu usměje a utře si slzy a trochu i usmrkaný nos cípem polštáře.
„Já si tě chci taky vzít.“
V tenhle moment by v každém pořádném filmu zazněly smyčce, našim pokojem se ale místo toho rozlehne Lucčino vydatné zatroubení, protože jsem jí mezitím dvorně podal papírové kapesníky.
Když se vysmrká, zeptá se najednou úplně věcně. „Jak tě to prosím tě napadlo, s tím dítětem?“.
Můžu si dovolit říct jí pravdu o našem rozhovoru s Verčou na lodi? Risknu to a Lucka se k mému ulehčení rozpačitě, ale přece jenom rozesměje.
„Verča je strašná intrikánka,“ zavrtí pak hlavou. „Víš co mi řekla, když jsem si na tebe celé ty tři dny pořád stěžovala? Že každá ženská chce mít prý na konci stejně happyend!“
Tenhle názor neslyším prvně, moudře ale usoudím, že v tomhle případě bude lepší nechat si to pro sebe.
„Tvrdila jsem jí, že v tom se teda plete, ale ukázalo se, že měla nejspíš stejně pravdu,“ pokračuje mezitím Lucka. „A víš co je na tom nejlepší? Že se mi v noci zdálo o tom, jak mě probudíš tímhle prstýnkem. Přísahám, že je to pravda!“
Jako historik jsem k podobným náhodám poněkud skeptický a navíc tuším, jak to asi bylo. Marie Stuartovna od vedle prostě Lucce tenhle romantický scénář včera večer vtloukla nenápadně do hlavy jen chvíli před spaním. A taky předtím, než ho poradila mě.
Ale i romantice se někdy musí pomoct, takže nad tím naoko nevěřícně zakroutím hlavou a nechám si dát konečně první, ještě trochu od slz mokrou pusu.
„Takže si mě fakticky vezmeš,“ ujistím se pak ještě jednou a Lucka už zase má svůj rozpačitý úsměv, když přikývne. Až pak si ještě na něco vzpomene.
„Ale už mi nikdy nebudeš říkat Lucy!“
„Slibuju... Lucy.“
Něžná polštářová bitva a pak trocha ranního sexu. S touhle holkou jsem se chtěl rozejít?

    IX.

Když pak o nějakých třicet hodin později sedím za volantem oktávky na cestě domů, přemýšlím o tom, jak si Lucka poslední den přeci jen sama od sebe vzala ty černé plavky, a taky o tom, jak rajcovní bylo naše další usmiřování večer na pokoji.
Proto mě logicky vyděsí Roman, který zničehonic zařve na celé kolo: „Zastav!“
Dupnu na brzdy a chvilku trvá, než mi to dojde. Stojíme u zídky, přes kterou nás tehdy prohnal ten bulharský dědek se psem a bičem.
„Dneska mu to tady za trest pokropím znovu a pořádně,“ rozhodl se Roman a už se souká z auta. Mně se tentokrát nechce: jednak doslova, a druhak nemíním riskovat stejnou blamáž jako minule.
A taky že jo.
Sotva si můj věrný kamarád poprvé nahlas úlevně povzdechne - a holky zezadu si znechuceně odfrknou - dědek se v dálce objeví zas. Tentokrát ovšem nemá psa ani bič, zato hrozivě vyhlížející vzduchovku.
Lucka s Verčou rázem ječí jako sirény, Roman se pro změnu rozbíhá k autu s bermudama u kotníků a mě v mysli vytane náš rozhovor na pláži. Co že jsme si to tehdy povídali o vzájemné solidaritě?
Neváhám, hbitě startuju auto a příští dědic rodinné firmy musí rázem potupně honit svou vlastní oktávku po silnici dalších čtyřicet, možná i padesát metrů, zatímco v dálce jsou slyšet tlumené výstřely a holky už podruhé na tomtéž místě řvou na zadních sedadlech smíchy.
No co. Sanitku mu snad muset volat nebudem a aspoň na vlastní kůži pozná, že mužská solidarita má na rozdíl od té ženské jisté meze.

    KONEC

 

Anketa

Který vizuál k povídce Rozchod ve čtyřech by se vám nejvíc zamlouval?

cihlový (21)
srdíčko (3)
oblázky (2)
pláž (1)
třešně (12)
obloha (6)

Celkový počet hlasů: 45